David Sládek
Londýn 2015 – 2017
Nevyslovovaná Genocida je kniha o přeživších genocidy spáchané chorvatskými klerofašisty za 2. světové války. Tehdejší Nezávislý stát Chorvatsko se snažil ukázat hitlerovskému Německu, jak dobře dokáže „vyčistit“ své území od Srbů, Židů, Romů a všech, kteří jim odporovali. Na území tohoto fašistického státu, které tehdy obsahovalo dnešní Chorvatsko i Bosnu a Hercegovinu, vznikla řada koncentračních táborů a kontroly se chopily jednotky Ustaše, obdoby německého Gestapa. Brutální pogromy a násilná likvidace připravily o život statisíce lidí. Celého běsnění se účasnila také katolická církev, která nejen vyzývala své věřící k útokům na pravoslavné Srby, ale její představitelé často sloužili jako stráže či velitelé koncentračních táborů včetně toho nejznámějšího – Jasenovac. Celá situace byla o to horší, že uprostřed této genocidy probíhala občanská válka mezi levicovým obyvatelstvem, za které bojovaly partyzánské oddíly, a příznivci jugoslávské královské rodiny, toho času v exilu, již reprezentovaly jednotky četniků. Když potom válka skončila, nedošlo v bývalé Jugoslávii k podobnému vyrovnání se s následky války a odškodnění či omluvě jako v Německu. Naopak, pod Titovým vedením a ve jménu jeho politiky jednoty a bratrství byly diskuze o chorvatských zločinech na Srbech potlačovány. A celá situace potom opět vybublala během rozpadu Jugoslávie v 90tých letech, kdy nacionalistické vedení obou národů vytáhlo „staré trumfy“ a došlo k několika brutálním válkám.
Já jsem se osobně k tématu dostal náhodou, když jsem v Londýně fotografoval srbskou komunitu. Postupně jsem získal kontakty na charitu v Bosně a Hercegovině, která se stará o veterány – přeživší z 2. světové války. Během několika cest jsem vyzpovídal a fotografoval více než dvacítku mužů a žen dodnes viditelně poznamenaných zážitky z dětství a mládí. Nikdy předtím jsem knihu nevytvořil a vlastně jsem nevěděl, jak na to, nicméně to téma bylo natolik silné, že jsem cítil potřebu o něm podat zprávu a dál o něm hotořit. Fotograficky to určitě není převratné dílo, na rozhovory v neznámém prostředí bez možnosti svícení jsem měl často jen hodinu, nicméně od začátku jsem pozoroval sílu, kterou na mě působily ruce těch lidí. Byl to naprosto zřejmý a univerzální jazyk utrpení, které v sobě nesli. Takže fotografie rukou se staly nejen hlavní součástí knihy, ale také výstavním souborem, který ji provázel. Kdykoliv jsem o projektu potom přednášel, „posadil“ jsem fotografie rukou na židle mezi audienci, aby přeživší byli „mezi námi“.
Příběhy, které mi vyprávěli, byly otřesné a děsivé. Vraždění, mučení, utrpení, dehumanizace, všechno, co provází genocidu. Rozhodl jsem se je nijak neinterpretovat: kniha tedy obsahuje věrné přepisy a překlady rozhovorů. Vybral jsem však od každého pasáže, které potom dohromady dávají celistvý pohled na hrůzy oné genocidy.
Když jsem knihu v roce 2017 vydával, financoval jsem ji pomocí crowdfundingové kampaně a přemýšlel jsem, jak propojit čtenáře, kteří byli většinou ve Velké Británii či v západní Evropě, se samotnými přeživšími. Nabídl jsem tedy možnost sponzorovat dva výtisky – jeden pro kupce a jeden pro hrdinu knihy – s tím, že zájemce mohl napsat do knihy osobní vzkaz pro jeho vybraného hrdinu. Tomu jsem potom knihu osobně předal v Srbsku a Bosně. Reakce byla ohromující, lidé psali krásné vzkazy a drazí veteráni byli velmi dojati.
