Barcelona, Berlín, Vídeň, Praha 2018–2022
Na začátku tisíciletí asi málokdo tušil, jak zásadní změnu pro lidstvo přinese masové rozšíření smartphonů. Velká část lidí (nebojím se říct většinová) se během krátké doby dobrovolně vzdala kusu své reality, aby ji nahradila realitou digitální. Podle odborníků trpí závislostí na mobilu – nomofobií až polovina uživatelů chytrých telefonů. Pouto k malé svítící placce dávno není výsadou jen mladé generace, prostupuje nediskriminačně celou populací. Jestli je to problém, nebo ne, je na uvážení každého jednotlivce. Já osobně z toho nemám nejlepší pocit, ale zároveň se tím střílím do vlastního kolena, protože se s touto formou závislosti sám peru a zatím spíš „úspěšně“ prohrávám. Neustálou snahu, hledat rovnováhu mezi nepopiratelným přínosem versus škodlivým a zbytečným žroutem času a emocí, mi trochu komplikuje moje porucha pozornosti / osobnosti (ADHD), která způsobuje jakési vnitřní pnutí, neklid, nervozitu vedoucí k neustálé potřebě vyvíjet činnosti, a to jakékoliv. Pokud tedy není po ruce činnost smysluplná, mám nutkání dělat i tu smysl postrádající, třeba právě bezcílné brouzdání po internetu nebo sociálních sítích.
