Praha 2020/2021
Při focení v rámci dlouhodobého projektu OUTSIDE se občas setkávám i s lidmi, které znám ze svého mládí, z doby před tím než se propadli do závislosti.
David, přezdívaný Dědek je jedním z nich. Bydlel ve stejné čtvrti jako já a párkrát jsme se potkali a pokecali u piva. Po víc jak 20ti letech jsem na něj v listopadu 2020 znovu narazil v jednom kontaktním centru pro lidi závislé na návykových látkách. Představil mi svou současnou partnerku Evu a oba souhlasili, že mě i s fotoaparátem pustí nahlédnout do jejich životů.
S Davidem ani s Evou se život moc nemazlil. Evina matka byla příležitostná pánská společnice, která sama užívala pervitin a o Evu a její duševně nemocnou sestru se moc nestarala. Nakonec si našla přítele a emigrovala za ním do Norska. Obě dcery skončili v dětském domově, kde zůstali až do své plnoletosti. Eva v podstatě rovnou z dětského domova přešla na ulici a do náruče návykových látek.
Začal jsem za Davidem a Evou pravidelně docházet a fotit. Byl jsem svědkem jejich euforií i chvil, kdy byli na dně, byl jsem u jejich rozchodů i následných usmiřování. Vzhledem k tomu, že oba byli na substituční léčbě, David na metadonu a Eva na suboxonu, neměl ani jeden z nich potřebu páchat trestnou činnost s cílem získat peníze na drogy. Oba obývali jednu místnost v děsivém žižkovském squatu, plném odpadků a potkanů. Jelikož budova neměla ani jediné zasklené okno, byla teplota v jejich „domově“ v podstatě stejná jako venku a to letos, kdy v zimě teploty padali až někam k -18°C rozhodně nebyla legrace. I přes bídnou situaci se mě David s Evou nikdy nesnažili využít a pumpnout o peníze, což v tomhle prostředí rozhodně není běžné, spíš naopak. I za cigarety a snídani, kterou jsem jim pokaždé přinesl, se cítili trochu trapně. Myslím, že ve mně viděli spíš kámoše zvenčí, se kterým se dá mluvit i o něčem jiném než jen o fetu.
7. března jsem s Davidem mluvil naposled. Byl jsem na cestě za ním, ale odvolal to, že je „nějakej nachcípanej“ a ať tam raději nejezdím, abych něco nechytil. Když jsem za ním na squat dorazil o 14 dní později, byl už David dva dny po smrti. Ve čtvrtek 18. Března ho spolubydlící našel beze známek života v posteli. Na co David, ve svých 42 letech, zemřel, asi nezjistím, každopádně podle posledního hovoru s ním to vypadalo buď na covid nebo na těžkej zápal plic. Stejně jako nezjistím, proč si ve chvílích kdy mu bylo ouvej, nezavolal RZS, když telefon měl neustále po ruce.
Při focení lidí z okraje společnosti se většinou snažím o maximální empatii, ale zároveň se co nejmíň citově zainteresovávat a rozhodně nemám spasitelské tendence. Lhal bych ale, že zrovna tenhle osud mě nechal chladným. V podobných neradostných situacích mi měsíce strávené focením lidí z vyloučených sociálních skupin dávají ještě větší smysl. I kdyby jen proto, že zůstane zaznamenaná vzpomínka na lidi, na které si za měsíc-rok už sotva kdo vzpomene.
Odpočívej v pokoji Dědku.
