ČR 2018
Moje představy o Šumavě byly/jsou značně zkreslené. Nejspíš za to může film „Král Šumavy“ a knihy od Klostermanna. Čekal jsem dramatickou, mlhou zahalenou krajinu, kterou sem tam ozáří světlice vypálená pohraničníky, kteří pátrají po narušiteli. Realita byla nakonec docela jiná.
Základní tábor jsem rozbil v Prášilech na chatě, která prošla rekonstrukcí naposledy v době, kdy nad kopci zněly dávky ze samopalů pohraničníků. Neměl jsem žádný pevný itinerář a program na každý den jsem plánoval až během snídaně. Káva z plechového hrnku a štrůdl. To bylo vše, co zdejší cukrárna/kavárna nabízela. Bylo už po sezoně.
Za celé čtyři dny jsem potkal sotva deset lidí, kteří si stejně jako já přijeli užít poslední slunečný týden na Šumavě. Tato dovolená téměř bez lidí byla přesně to, co jsem potřeboval. Dlouhé procházky krajinou, která se už začala vybarvovat podzimem. V současné neveselé situaci na mě fotografie Šumavské krajiny působí až nemístně idylicky.
Před dvěma lety se mi uzavřené hranice zdály být jako pouhý stín minulosti, když jsem se po Šumavě procházel pouhé metry od tehdejšího „pásma smrti“. O necelé dva roky později jsou uzavřené hranice opět realitou a tyto fotografie pro mě mají najednou úplně jinou symboliku.
