Praha – květen 2016
Poslední květnovej pátek roku 2016 se mi naskytla příležitost zachytit svatební obřad páru bytostně zarputilejch, na ulici žijících pankáčů. Potkali jsme se předchozího odpoledne na Uhelňáku. Za podpory dalších kumpánů z mokrý čtvrti zrovna vybírali šaty pro Romču nevěstu a košili pro ženicha Milana a pozvolna se všichni vespolek chystali na rozlučku se svobodou. Domluvili jsme se na focení, aby měli na památku kromě mlhavých vzpomínek i pár obrázků. Zítra máme sraz už o deváté ranní na Palačáku.
Znali jsme se už rok dva a tak pár minut před celou vystupuju z tramvaje přeci jen zvědavej, jestlipak se vůbec s někým potkám. A už po pár krocích je zřejmý, že jde o vztah sakra vážnej. Z dálky vidím ženicha, jak si na plácku před východem z metra navlíká bělostně zářící košili. Svědkyně s přítelem jsou taky ve slavnostním a k tomu pár dalších posedává po lavičkách ve stavu, jak je ráno po noční pijatice našlo. Svědek je na cestě, zdržuje ho fárání v popelnicích. Nevěsta si někam odskočila pro svatební kytici. Během chvíle se vrací a mizí v podchodu na toaletách, převlíknout se do svatebních šatů. Sice se v nich příliš necejtí, lamentuje, ale nevzdává se. Nevdává se každej den.
Vypuknout to má v jedenáct. Chvíli trvá než se hlouček zformuje, nicméně s časovým předstihem vyrážíme pozvolna přes most do obřadní síně na pražský pětce, kousek za Andělem. Přestože cestou přibrzdíme ve večerce za účelem nákupu slavnostní krabky cigár a každou chvíli zastavujeme kvůli posilňování, dorážíme s předstihem. Na chodníku před vstupem se ryche dopíjí veškerý petkový zásoby. Probíhá emotivní loučení, čeká se na kazatele, který sice nebude oddávat, ale novomanželům po obřadu požehná. Thomas, co má na starost hlídání báglů a psů, mizí za rohem, aby nerušil a zbytečně neupoutával pozornost, třeba měšťáků. A poslední rada Rokyho (ať je mu země lehká) co by svědka ženichovi zní:
„Nezapomeň vole, hlavně jsme pankáči, vole“.
A chvíli na to už se střídaj u stolku, kde pod dohledem paní úřednice vyplňujou potřebný lejstra.
Vlastní obřad proběhl celkem svižně, v láskyplném duchu a bez jakýchkoliv nepřístojností. Na známou otázku oddávajícího odpoví oba zamilovaně:
„Ano, moc rád.“
„Ano, moc ráda.“
Přichází požehnání, blahopřání jeden přes druhýho a vzápětí úprk z baráku ven. Vyzvedáváme hlídače psisek a báglů a cesta přes Uhelňák na louku u řeky, kde má den pokračovat svatebním veselím. Než dorazíme za roh, připojí se s gratulací další přátelé a ve stínu za rohem dojde na předání svatebních darů – flaška s lodičkou a láhve jakýhosi rumu s polskou etiketou. Míša hraje na foukací harmoniku zvesela, tuzemák oslazuje život a karavana se vydává na pouť. Každou chvíli se za námi někdo otáčí, chvíli na stanici čekáme za doprovodu cikánské kapely na devítku, pak se do ní nahrneme. Naštěstí je poloprázdná, bohužel i rozpálená pražícím sluncem. Harmonika hraje, rum koluje, včerejší rozlučka s dnešním pravidelnym přísunem pet moků i kořalky udržuje u všech navýsost povznesenou náladu. Před bankou na Národní emoce kulminujou první prudkou, vzápětí však udobřenou novomanželskou hádkou. Na náměstíčko dorazí torzo skupinky, zbytek odpadává a různě usíná cestou. A ztratí se ženich. Za chvíli se dozvíme, že Milana odtvezli na záchytku, měl pět promile a nutkavou potřebu něco radikálně řešit s nějakou smažkou, což se nelíbilo strážcům zákona, kteří si ho odvezli bez ohledu na blížící se svatební noc. Náhodou potkáváme Romanina pouličního tátu, Lundgrena pražskýho (i jemu nechť je země lehká), který ji před patnácti lety do tajů života na ulici zasvětil. Společně ve třech jdeme na plácek, pozdravíme se s nájemníkem pod mostem a čekáme na hosty. Mezitím slunce roztrhá mračna a loučka osychá. Někteří s chutí i díky blahodárné nutnosti vytuhnou. Mejdan skončil. Tak se loučím se a mizím ze scény.
Loni vyšel příběh pouliční veselky v omezeném nákladu v zinu Street Wedding Day, který je k mání na stránkách Verum Photo
nebo v knihkupectví v Centru FotoŠkoda
https://www.fotoskoda.cz/kevin-v-ton-street-wedding-day/
